Jak ke mně přišlo téma poločasu?

Jak ke mně přišlo téma poločasu?

První jiskra, mezi mnou a myšlenkou na poločasovníky, přeskočila před mnoha a mnoha lety.

Zralý chlap, klient, vysoce postavený manažer, který poslední roky věnoval veškerý svůj čas a energii velké korporaci.

Přichází na koučování a už ve dveřích říká:  „Dnes se mnou nic nebude. Před hodinou jsem se dozvěděl, že tady končím.“

Šli jsme na oběd.

Dlouho jíme mlčky, pak zvedá hlavu a spíš sám sebe se ptá „Mám před sebou 15-20 profesního života, co s tím?“

Neví a tápat bude ještě 6 měsíců. Jediné, v čem má jasno, je to, že tato vysoká manažerská hra, stovky kilometrů od domova a od rodiny, už mu nedává smysl a nechce v ní pokračovat.

 

Právě vypukl jeho druhý poločas. Předtím, než do něj ale vstoupí naplno, stráví  pár měsíců v šatně.

Na ten oběd nikdy nezapomenu. Byla to chvíle plná extrémně silných momentů.

Píšu si první draft poločasovníků.

Do cesty mi vstupuje metafora života jako fotbalového utkání a bývalý vrcholový sportovec uvnitř mne má jasno.

Díky, že jste jeho součástí.

Příběh Romana

Příběh Romana

Podělím se s vámi o svůj příběh a možná také najdete sílu a odhodlání ke změně.

Narodil jsem se do prosté rodiny. Darem mi bylo klidné a zdravé dětství. Když jsem se v roce 89 vrátil z vojny, rozhodl jsem se plný idealismu studovat učitelství. Přišel první rok praxe a setkání s realitou. Žil jsem v podnájmu a plat stěží pokryl základní potřeby. V té době jsem si říkal, že bych raději pracoval dvanáct hodin denně, jen abych více vydělal, vytvořil zázemí a mohl mít jednou rodinu. Ano, je to klasický vzorec postav dům, zploď syna a zasaď strom. Jediným řešením bylo najít si jinou práci. Netrvalo to dlouho a začal jsem pracovat v komerční oblasti. Vypracoval jsem se z obchodního zástupce na šéfa obchodních týmů.

Uběhlo dvaadvacet let a já dosáhl pomyslného cíle. Práce mi zabírala spoustu času, tak jak jsem si dříve přál, byl jsem často mimo domov, měl jsem nadstandardní plat, auto, kupu benefitů a materiálně zabezpečenou rodinu. Dokázal jsem z ničeho vytvořit základ pro „spokojený“ život.

Byl jsem ale opravdu spokojený? Trávil jsem s rodinou dostatek času ? Dávala mi stávající práce smysl? Mohl jsem realizovat svoje talenty, které mám? Mohl jsem tvořit a cítit radost z tvoření?

Jasně, že ne.

To jsem si ale neuvědomil hned, byl to stav, který přicházel a vyvíjel se pár let. A když přišel, přišel s ním strach, který jsem si balil do racionality.  Stojím přece nohama na zemi a říkám si, že to přece nemůžu opustit, tohle všechno,  když mě to stálo tolik úsilí a poskytuje mi to ten „pěkný“ život. Vyšplhat na ten kopec… Po tolika letech se identifikuješ se s tím co děláš. A pokud by to nebylo? Co bych byl? Znova mě to vrací do reality a pokračuji dál.

Ale jakmile jsem si jednou připustil, že změnu potřebuji, že mi setrvání nedává smysl, nebylo cesty zpátky. Už to nebylo o tom jestli, ale kdy vystoupím z tohoto rozjetého vlaku. 

Kolik máš ještě času pro svůj život? To je první kritérium, které jsem musel vzít v potaz. Inspiraci pro úvahu o zbývajícím času jsem objevil v knize Tomáše Hajzlera Peníze nebo život, kde popisuje jak na pohřbu babičky své ženy spočítal kolik dnů mu zbývá do konce života, pokud by se dožil průměrného věku. Zkuste to také a budete překvapeni, že času není nazbyt. Carpe diem. Opravdu.  Pokud váháte jako jsem váhal já, může to usnadnit vaše rozhodování…

Když jsem se rozhodl pro změnu, nutně jsem musel narazit na otázku co přijde potom. Co vlastně budu dělat?  To je druhé kritérium. Co dál. Zůstat v oboru by nic neřešilo, ale začínat v padesáti letech od nuly na neznámém hřišti, navíc s rodinou, která je na mně víceméně závislá, to by byl příliš velký risk. Takový adrenalinový hráč nejsem. Musel jsem si něco připravit dopředu.

V mém případě budování předpolí neboli vlastních budoucích příležitostí začalo asi sedm let před odchodem z korporace. Jakmile jsem se tomu otevřel, přišly i příležitosti. S mojí ženou jsme získali kontrakt na distribuci vlasové kosmetiky a začali pomalu budovat svoji vlastní firmu. To mi umožnilo zůstat v byznysu, ale v takovém, kde jsem sám za sebe, kde si sám určuji své další cíle. Zde znovu nacházím radost z kontaktu se zákazníkem jako člověkem. Těším se na to, co mám před sebou. Překonal jsem určitý bod, kdy moje pracovní spokojenost a naplnění nezávisí na vydělávání peněz či budování kariéry, ale na činnosti samotné. Dává vám to smysl? Mně ano. Dává mi to určitou svobodu. Svoji činnost si volím já sám a dnes vím, že ji dokážu bez výčitek a lítosti opustit pokud budu chtít a dělat něco dalšího. Jen protože to chci. Protože chci zažívat jinou zkušenost. Zažívat život, takový jaký je.

Velkou inspirací mi byly a jsou přednášky a knihy Davida R. Hawkinse, které mi pomáhají pracovat na vědomém životě a vnímat různé stavy vědomí, jak sebe tak ostatních a lépe se tak orientovat v sobě i vnějším světě.

Kde jste vy na cestě od MÍT (vlastnit, vydělávat) , BÝT (status, práce) až po STÁT SE?

Příběh Ivy

Příběh Ivy

Ivo, proč jsi se rozhodla promluvit o své pouti k druhému poločasu života?

Rozhodla jsem se promluvit o své pouti proto, že osobních příkladů je málo a je třeba dodat ostatním lidem odvahu se těmito myšlenkami vůbec zaobírat. Je normální, že člověk někde na hranici padesátky si klade otázky typu:

  • „už to doklepu?“
  • „s tím nic udělám“
  • „jsem spokojený se svým životem nebo už to pro mě začíná být utrpení a vlastně nejsem šťastný?“

Je třeba o tomto fenoménu vést otevřenou debatu a lidé na tomto rozhraní by si měli tyto otázky pokládat a uvědomit si, že třeba teď nebo nikdy mám ještě čas začít něco nového, že opravdu nejsem majetkem firmy, korporátu, že je to můj život a že je to na mě … a to je na tom zároveň i to nejtěžší, ale i osvobozující.
Čím více příkladů poločasovníků, otevřených debat a pomoci projít tímto obdobím, tím lépe!

Jaké jsou důležité momenty života mezi prvním a druhým poločasem (doba kdy si vybíráš oddychový čas).

Důležitý moment je potlačit svoje ego , jelikož jsi na svém pomyslném vrcholu, v práci se ti vlastně daří, všechny úkoly a povinnosti pořád ještě zvládáš i když se stále větším úsilím a na úkor svého volného času. Nemáš vlastně ve finále už žádný osobní život , čas na své koníčky, na rodinu, na oddych, ale tvoje ego tě stále žene vpřed a neumíš si představit , že bys to mohla vzdát. Pro ostatní jsi „šéf“, který o všem rozhoduje, všechno ví a tvoje okolí tě zahrnuje obdivem a benefity, které s tvojí pozicí souvisí.
Musíš si vlastně sám vizualizovat, co by se stalo, kdybys pokračoval v tomto nasazení a co nastane, když se pozice vzdáš a jak bude ten „ druhý“ poločas asi vypadat. Většinou tě předejdou nějaké počínající zdravotní problémy, které tě donutí proces změny urychlit, pokud sobě nasloucháš a nechceš se úplně zničit a tzv. obětovat život na úkor korporátu. U mne to byla nespavost – přemíra úkolů a povinností mně nedovolila relaxovat a měla jsem čím dále větší problémy se spánkem, které vyústily do stavu vyhoření a v počátek depresí.

Čemu teď věnuješ energii, pozornost? Co a proč se děje ve tvém životě?

Tím, že jsem plánovač, jsem si ten odchod z pozice vlastně připravila a „vmanipulovala“ do něj i chod mého oddělení, která jsem postupně na změnu připravovala. Podařil se mi model zůstat v oddělení ve kterém jsem pracovala, o pozici níže, ve zkráceném pracovním úvazku. Energii tedy věnuji částečně práci, stále mě motivuje dosáhnout budget, marži , objemy, lepší ceny atd… i když pro mnohem menší hřiště.
Upravila jsem si i soukromý život, který byl v troskách, věnuji se své milované józe, která mi v dobách nejtěžších vlastně pomyslně zachránila život, dokázala mě zklidnit a řízeným dýcháním zvládat i těžší stavy.

Proč říkáš „vivat“ druhý poločas a proč je to lepší krize středního věku?

Druhý poločas je vlastně dar sám sobě, uvědomění si, že život je konečný a že je vlastně na mě, jak si ho prožiju/užiju a že opravdu na smrtelné posteli nebudu vzpomínat na porady vedení, vyjednávání cen s dodavateli, ale na to jak se mají moje děti, jak bylo krásně na cestách, jaká je radost pobývat v přírodě, poslouchat zpěv ptáků a sedět s přáteli nad sklenkou vína.

Vzlety a pády aneb čeho se vyvarovat?

Je dobré se vyvarovat unáhlených rozhodnutí a rychlých pálení mostů. Určitě mít nějaký přibližný plán jak na to, není to jednoduché ani finančně, ten pád dolů je většinou velký a je dobré to mít tzv. spočítané, jaký budu mít příjem, jaké mám úspory, zda to všechno zvládnu.
Vzlety: jsou určitě klidná mysl, čas na sebe, rodinu a užívání si radostí života , vždyť jsem celý život pracovala a tohle si vlastně zasloužím, odpustit si, že jsem si to dovolila …..Pokud mám sílu a energii , dá se napnout na nějaké jiné projekty , koníčky, osobní rozvoj a něco, co mě bude těšit.
Pády – vedle toho zmíněného finančního , s kterým ale musím dopředu počítat je to to ego , už nejsem ten důležitý, na kterého se všichni obrací a předchází si ho, zvou ho na obědy, koncerty , golfové turnaje , nyní to jsi jenom ty sám, bez toho manažerského křesla, uvědomění si, že to nejsou tví přátelé, ale pouze to byli tvoji obchodní partneři . Může se stát a mně se to stalo, že tě někteří z nich vlastně začnou přehlížet, nezvednou ti telefon a leckdy dělají, že tě dokonce nevidí … a také kolegové kolem přemítají a často nedovedou pochopit tvůj krok, je to pro ně nepředstavitelné, takhle se vzdát svého křesla a všech těch benefitů.

Co bys vzkázala těm, co váhají? Těm, co si říkají – je mi 50, já už těch pár let nějak doklepu?

Zaleží na nich samých, jaký vedou sami se sebou vnitřní dialog , zda jsem ještě spokojený nebo už zaznívají pochybnosti, zda jsem na správné cestě a zda jsem šťastný v životě, který vedu.
Není na to univerzální „mustr“ , ale pokud jsem nespokojený sám se sebou , je třeba s tím něco dělat. Věřím tomu, že pokud se některé dveře zavřou, jiné se dříve nebo později otevřou, pokud tomu jdu naproti, pracuji dále na svém osobním i profesním rozvoji, věnuji svůj volný čas něčemu, co mě baví a dělá mi dobře, tak to dopadne.

Ivo, tušíš o čem bude tenhle rozvor za 1 / 3 / 5 let?

Tento rozhovor bude o spokojené bytosti, která má svůj život ve svých rukou, přemýšlí o tom, co by v životě chtěla a činí k tomu patřičné kroky, pokud jsou třeba.
Myslí nejen na duši, ale i na tělo, dělí vědomě čas mezi práci a údržbě sebe sama. Vyjmenuje několik oblastí, kterým se věnuje, v současnosti to je u mě např. více jógy, pohybu v přírodě, studium angličtiny a osobní rozvoj. Zůstávám zvídavá a jsem nadšená, kolik času můžu věnovat sama sobě a svému vzdělávání se.
Závěrem shrnu, že to byl dobrý krok hlavně kvůli tomu, že byl učiněn vědomě, řízeně a v pravý čas, kdy jsem jednou nohu zůstala v oblasti, která mě živila a bavila, ale tu druhou nohu už mám nakročenou jinam, vstříc k dalším možnostem.