Příběh Romana

Podělím se s vámi o svůj příběh a možná také najdete sílu a odhodlání ke změně.

Narodil jsem se do prosté rodiny. Darem mi bylo klidné a zdravé dětství. Když jsem se v roce 89 vrátil z vojny, rozhodl jsem se plný idealismu studovat učitelství. Přišel první rok praxe a setkání s realitou. Žil jsem v podnájmu a plat stěží pokryl základní potřeby. V té době jsem si říkal, že bych raději pracoval dvanáct hodin denně, jen abych více vydělal, vytvořil zázemí a mohl mít jednou rodinu. Ano, je to klasický vzorec postav dům, zploď syna a zasaď strom. Jediným řešením bylo najít si jinou práci. Netrvalo to dlouho a začal jsem pracovat v komerční oblasti. Vypracoval jsem se z obchodního zástupce na šéfa obchodních týmů.

Uběhlo dvaadvacet let a já dosáhl pomyslného cíle. Práce mi zabírala spoustu času, tak jak jsem si dříve přál, byl jsem často mimo domov, měl jsem nadstandardní plat, auto, kupu benefitů a materiálně zabezpečenou rodinu. Dokázal jsem z ničeho vytvořit základ pro „spokojený“ život.

Byl jsem ale opravdu spokojený? Trávil jsem s rodinou dostatek času ? Dávala mi stávající práce smysl? Mohl jsem realizovat svoje talenty, které mám? Mohl jsem tvořit a cítit radost z tvoření?

Jasně, že ne.

To jsem si ale neuvědomil hned, byl to stav, který přicházel a vyvíjel se pár let. A když přišel, přišel s ním strach, který jsem si balil do racionality.  Stojím přece nohama na zemi a říkám si, že to přece nemůžu opustit, tohle všechno,  když mě to stálo tolik úsilí a poskytuje mi to ten „pěkný“ život. Vyšplhat na ten kopec… Po tolika letech se identifikuješ se s tím co děláš. A pokud by to nebylo? Co bych byl? Znova mě to vrací do reality a pokračuji dál.

Ale jakmile jsem si jednou připustil, že změnu potřebuji, že mi setrvání nedává smysl, nebylo cesty zpátky. Už to nebylo o tom jestli, ale kdy vystoupím z tohoto rozjetého vlaku. 

Kolik máš ještě času pro svůj život? To je první kritérium, které jsem musel vzít v potaz. Inspiraci pro úvahu o zbývajícím času jsem objevil v knize Tomáše Hajzlera Peníze nebo život, kde popisuje jak na pohřbu babičky své ženy spočítal kolik dnů mu zbývá do konce života, pokud by se dožil průměrného věku. Zkuste to také a budete překvapeni, že času není nazbyt. Carpe diem. Opravdu.  Pokud váháte jako jsem váhal já, může to usnadnit vaše rozhodování…

Když jsem se rozhodl pro změnu, nutně jsem musel narazit na otázku co přijde potom. Co vlastně budu dělat?  To je druhé kritérium. Co dál. Zůstat v oboru by nic neřešilo, ale začínat v padesáti letech od nuly na neznámém hřišti, navíc s rodinou, která je na mně víceméně závislá, to by byl příliš velký risk. Takový adrenalinový hráč nejsem. Musel jsem si něco připravit dopředu.

V mém případě budování předpolí neboli vlastních budoucích příležitostí začalo asi sedm let před odchodem z korporace. Jakmile jsem se tomu otevřel, přišly i příležitosti. S mojí ženou jsme získali kontrakt na distribuci vlasové kosmetiky a začali pomalu budovat svoji vlastní firmu. To mi umožnilo zůstat v byznysu, ale v takovém, kde jsem sám za sebe, kde si sám určuji své další cíle. Zde znovu nacházím radost z kontaktu se zákazníkem jako člověkem. Těším se na to, co mám před sebou. Překonal jsem určitý bod, kdy moje pracovní spokojenost a naplnění nezávisí na vydělávání peněz či budování kariéry, ale na činnosti samotné. Dává vám to smysl? Mně ano. Dává mi to určitou svobodu. Svoji činnost si volím já sám a dnes vím, že ji dokážu bez výčitek a lítosti opustit pokud budu chtít a dělat něco dalšího. Jen protože to chci. Protože chci zažívat jinou zkušenost. Zažívat život, takový jaký je.

Velkou inspirací mi byly a jsou přednášky a knihy Davida R. Hawkinse, které mi pomáhají pracovat na vědomém životě a vnímat různé stavy vědomí, jak sebe tak ostatních a lépe se tak orientovat v sobě i vnějším světě.

Kde jste vy na cestě od MÍT (vlastnit, vydělávat) , BÝT (status, práce) až po STÁT SE?